Strašná pravda o galeristech aneb co vám žádný neřekne (protože to neví)

GALERISTÉ NEJENŽE VÍTAJÍ PŘÍLEŽITOST ZHODNOTIT PRÁCI KONKURENCE, ONI SI V TOM PŘÍMO LIBUJÍ. ŘEKNĚME, ŽE JSEM GALERISTKA JMÉNEM TRČKOVÁ A VY JSTE KLIENT, KTERÝ BĚŽNĚ NAKUPUJE U GALERISTY JMÉNEM ŠAFÁŘ. Z NĚJAKÉHO DŮVODU MI ZATELEFONUJETE A POŽÁDÁTE MĚ O SCHŮZKU…

Ještě, než začneme o čemkoli hovořit, jsem ve strategické výhodě: Zřejmě máte nějaké pochybnosti o službách, které vám poskytuje Šafář, jinak byste mě nekontaktoval. Přijdete do mé kanceláře, která je samozřejmě zařízená tak, aby vzbuzovala naprostou důvěru. Navíc je nejlepším místem galerie, taková ta malá soukromá „galerie v galerii“, a já se snažím být nadmíru pozorná a absolutně milá. Jednám s vámi způsobem, kterému se dá říct „styl pozorného posluchače“, a který je pravděpodobně působivější než Šafářovo obvyklé chování prostě proto, že je působivější než moje obvyklé chování, navíc je to naše první schůzka. Pokud jste příjemný sběratel, pravděpodobně se budete vyhýbat jakékoli otevřeně negativní narážce na Šafáře, protože se budete z neznámého důvodu obávat, že kdybyste škaredě mluvil o mém profesním kolegovi, urazil byste i mě. Proto budeme kolem důvodu, proč nejste se Šafářem spokojen, chodit jako kolem horké kaše. Vypadá to přibližně tak:

Vy řeknete: „Sbírám už léta a v tuto chvíli investuji do umění nemalé peníze a chci se ujistit, že rozumím správně tomu, proč bych měl koupit určité umění.“
(Myslíte tím: „Mám strach, že přijdu o peníze, které do umění vkládám, a zoufale potřebuji uklidnit.“)

Já řeknu: „Při sbírání umění je velmi důležité mít naprostou důvěru v člověka, který vám tyto nákupy řeší.“
(Myslím tím: „Vím, že jste nervózní kvůli Šafářovi, a chci vás znervóznit natolik, abyste ho už jako poradce pro investice v umění nestrpěl ani den.“)

Vy řeknete: „Ne že bych neměl důvěru k panu Šafářovi…“
(Myslíte tím: „Nemám důvěru v pana Šafáře.“)

Já řeknu: „Někdy jde prostě o taje osobnosti.“
(Myslím tím: „Nemusíte mít pocit viny, pokud si myslíte, že je ten chlap samolibý mluvka.“)

Vy řeknete (pokorně): „No, chtěl bych vám položit jen jednu nebo dvě otázky.“
(Myslíte tím: „Zachraňte mě, ať nevyhazuji miliony za bezcennou skrumáž matlanic!“)

Já řeknu: „Nemohu vám úplně radit, pokud s vámi dlouhodobě pracuje někdo jiný, ale jestliže existuje nějaký specifický kus papíru s nějakými jmény autorů…“
(Myslím tím: „Dejte mi do ruky něco, co připravil Šafář, abych to mohla s radostí roztrhat na kusy.“)

„Cože? Žádní zahraniční autoři?!“

Předpokládejme, že jste s sebou skutečně přinesl portfolio obrazů, které pro vás Šafář navrhl. Podáte mi ho přes stůl a nyní začíná to pravé potěšení. Důkladně dokument prostuduji, a aniž bych vzhlédla, dokonale si uvědomuji, že bedlivě zkoumáte můj výraz a hledáte sebemenší známku nesouhlasu. Pokud třeba jen pozvednu obočí, nebo se mi zvlní rty do úsměvu, pravděpodobně si pomyslíte: Ach bože, co mi to ten šašek Šafář provedl? Zamumlám něco jako: „Zvláštní, že tu nevidím nic z Dokoupilovy rané tvorby...“ Nebo ještě potichu dodám: „No, ne každý galerista má přístup k tomuto umělci…“ A vy budete pravděpodobně horečnatě přemýšlet, co jiného tam ještě neuvedl a k jakým dalším umělcům se ještě Šafář neumí dostat.

A pokud, po pročtení dvou nebo tří stran, řeknu: „Tak tady je něco, co bych udělala jinak,“ pravděpodobně si začnete přát, aby byla celá tato záležitost od začátku v mých rukou. Možná vás získám za klienta. Určitě jsem ve vás přikrmila pochybnosti, které jste o Šafářovi měl. Ale je tu věc, kterou si většina klientů-sběratelů pravděpodobně neuvědomuje:

V celém tom mini dramatu, které jsme spolu právě sehráli, se neobjevil jeden jediný zlomeček důkazu, že bych vám ve skutečnosti dokázala připravit lepší portfolio umění, nebo alespoň stejně dobré jako Šafář. Možná, že jsem ve vás vzbudila dojem, že bych to dokázala – ale to je citová reakce, nikoli reakce založená na jakémkoli důkazu.

Ubohý Šafář nebyl přítomen, aby se mohl bránit nebo vysvětlit, proč vybral do svého návrhu právě toto. Kdyby byla situace opačná a Šafář by si četl portfolio, které jsem navrhla já, byl by ho mohl rozpitvat stejně působivě, jako jsem to právě udělala. Ne že by moje portfolio bylo špatné, stejně jako nemuselo být špatné ani jeho, jde jen o to, že existuje nekonečně mnoho způsobů, jak připravit koncepci dobré sbírky pro klienta a existuje nekonečně mnoho kvalitních a ještě lepších umělců. Nebo i horších. A galerista může vždycky říci nebo naznačit, že jeho způsob je nejlepší.

Co má tedy sběratel dělat? 

Tento stav věci, jak by mělo být jasné, vyvolává u sběratelů dilema. Za předpokladu, že kvalita umění není laikovi na první pohled jasná a hodnotu tvoří názor vybrané skupiny autorit a nedá se nijak změřit ani vypočítat, je situace ještě dvojnásob těžká.

Navíc, pokud jakýkoli kompetentní galerista může zpochybnit kvalitu práce jiného galeristy, jak se má klient rozhodnout, kterého si vybrat – přesněji, kterému svěřit svoje milované peníze, aby je utrácel za umění „správně“? Strašná pravda je, že na to neexistují jednoznačná pravidla. Kdyby existovala, tak by všechny obchody prováděli nejlepší galeristé a ostatní vůbec žádné. A zřejmé taky je, že tomu tak opravdu není. Při výběru „svého“ galeristy bych proto obecně navrhovala těchto několik praktických rad:

1.  Hodnoťte galeristu nikoli podle toho, co říká o úsilí jiných galeristů, nýbrž podle konstruktivních prohlášení, co by pro vás udělal on sám.

2.  Nezakládejte svůj výběr galeristy pouze na prvním dojmu, který na vás udělá, ale ani tento faktor nepřehlížejte. Pokud na vás udělá dojem, dělá pravděpodobně dojem i na umělce a jiné sběratele.

3. Kdykoli je to možné, zjistěte si něco o práci i pověsti dotyčného galeristy. Promluvte si s jinými sběrateli, pro které pracoval. Třeba na jeho vernisáži. Jedna z mála věcí, které se těžko překrucují, je to, co si o něm myslí druzí lidé.

4. To nejdůležitější: Všechny výše uvedené rady můžete optikou téhle ignorovat. Zeptejte se galeristy, se kterým chcete spolupracovat, co on sám sbírá do své osobní sbírky, chtějte vědět, do čeho on sám dává svoje peníze. Ne aby vám jen říkal, do čeho máte vy dát ty svoje. V tu chvíli víte vše o tom, zda s ním pracovat.

Sbírejte očima ( a srdcem). Ne ušima.

Nezapomínejme, nikdo, ani žádný galerista, nemá skleněnou kouli, neumí předpovídat budoucnost a neví, co přežije a bude ceněno jako umění dnešní doby za padesát, nebo sto let. Proto vyslechněte, co radí experti, ale nakonec zvolte to, co vám radí váš instinkt, vaše vášeň, a kupujte to, co milujete vy (ne co miluje jenom váš galerista). Vy s tím budete žít.

Foto: autorka