Pražský fashion week 2020:

Posledné slovo

Dvojitá edice pražského Mercedes-Benz Fashion Weeku skončila před více než týdnem. Klokot v budově bývalého kláštera Gabriel Loci ustal, emoce opadly, vzhůru vyletěly zřejmě jen teploty jeho účastníků, a tak je čas na malé ohlédnutí.

 

 

NOHA Z PLYNU

 

Difficult times are interesting times- říká se. Pro MBPFW to platí určitě, ostatně jako dnes pro svět módy obecně. Šípy novými směry vystřelují jak designéři samotní, tak ti, kteří je zastřešují. „Rozhodnutí, s jakou kolekcí se chtějí na zářijové edici návrháři prezentovat, jsme nechali tentokrát zcela na jejich uvážení. Chceme lokální návrháře, jejich tvorbu a módní průmysl maximálně podpořit. Naším cílem bylo zachovat původní skladbu programu, a tu doplnit i o další nové prezentace,“ potvrzuje CEO MBPFW Lukáš Loskot. K vidění tedy bylo pár jasných kolekcí FW 20, hodně SS21, hrstka bezčasých. Zmizela kvóta minimálního počtu looků, z původního březnového programu vypadlo pár jmen, která dala přednost digitálnímu představení kolekce, jednu sezónu vypustila, nebo vyměnila velké molo za intimitu vlastního ateliéru – z těch výrazných budu jmenovat třeba duo Laformela nebo Zuzanu Kubíčkovou.

Cest se nabízí více, a to je dobře. Pro každého funguje jiná. Nehnat se, nechat věci uzrát rovná se motto dne. Že tlačit kreativce do povinného mustru čtyř či více kolekcí ročně (resp. do jakéhokoliv povinného mustru vůbec) je kontraproduktivní, pochopilo koneckonců už i několik světových módních domů. Stojí-li v závěru pandemické krize odklon od léta omílané, leč stále přiživované fast fashion, útlum nesmyslné masprodukce, návrat k řemeslu a kvalitě, tak můžeme jen plesat.

 

PERFORMANCE A MANIFESTY

Řeč byla o nových prezentacích, a těch jsme se také dočkali. Zaručeně nejvíc polarizovala show slovenského návrháře Lukáše Krnáče. Známá burleskní umělkyně Miss Cool Cat ji zahájila vjezdem do auly někdejšího kláštera sv. Gabriela, zvěstovatele nejvznešenějších událostí, na vespě, a ‚vznešeným‘ striptýzem. Kdyby zůstalo u toho, šlo by o zajímavé zpestření. Navzdory očekávání ale nenásledovala přehlídka módní, nýbrž, alespoň pro mě, přehlídka ztraceného času. Kvalita exhibice dalších tří ‚umělkyň‘ měla, kulantně řečeno, velmi sestupnou tendenci, co do kostýmů, o žádnou velkou podívanou s výjimkou jednoho- dvou kusů také nešlo. Spojení módy a burlesky (dokonce i s Miss Cool Cat v čele) už tu navíc bylo, a to v nesrovnatelně sofistikovanější podobě před pár lety pod taktovkou Zuzany Kubíčkové. Tlupa mužů, před kterými jsem tentokrát seděl, by mu jistě netleskala tak ryčně, já jsem se tehdy při pohledu na něj ale určitě necítil jako na Silvestra v clubu Darling.

Netradiční formu (i obsah) zvolila také Iva Burketová tvořící pod značkou ODIVI. Padesátičlenný casting z řad nemodelek a nemodelů, nejprve průvod městem a pak až roztančená zastávka na MBPFW, a hlavně kolekce sestávající výhradně z upcyclovaných sak z vintage shopů a secondhandů. Tou Burketová s mottem ‚Nakedness first, reuse second‘ navázala na loňskou, ještě více šokující ‚0+‘, kdy na molo vyslala modelky v rouše Evině, jejich kolegy v Adamově. Podle návrhářky je totiž nejudržitelnější chodit nahý, pak až přichází na řadu recyklace, poté možná tu a tam nový kousek oděvu. Otázek se mi honí hlavou spousta. Běhá Iva po Praze nahá? Je návrhář stále návrhář, když už dva roky v podstatě nic nenavrhnul? Kde končí aktivismus a začíná extrémismus? A nelžu si tak trochu do kapsy, když k ilustraci myšlenky, že šatník nemusí podléhat rychlým trendům (souhlas!), použiju zrovna oversize sako- asi nejmasověji rozšířený trend posledních dvou sezón?

 

Stejně rozporuplně pro mě vyzněl i apel na eko téma návrháře Jiřího Kalfaře. Zapálený advokát boje za životní prostředí, na čemž samozřejmě není nic špatného, ba naopak. Sice kolekci ušil v pražském ateliéru, tedy lokálně a eticky s politikou nulového odpadu, a za použití výhradně organických a veganských materiálů. Co už ale tisková zpráva k jeho SS21 neuvádí, je, že diváky své show uvítal ve scénografii s opulentní výzdobou z živých lučních i exotických květin, mechů a kosodřevin, za zurčení uměle instalované vodní stěny a později i klavírního preludia. Jiřího proekologická rétorika je většinou dost výbojná, jistě jste zaregistrovali přinejmenším poslední spor s českou redakcí Vogue na téma kůrovec, Chanel a diverzita. Pokud ale máme jít opravdu do důsledků, k čemuž sám designér nabádá, ptám se, odkud se pompézní ikebany a celé keře vzaly, nakolik jejich ‚zavraždění‘ a transport z místa popravy až do smíchovského kláštera zvýšil uhlíkovou stopu akce? Jakou zátěž pro životní prostředí znamená třičtvrtěhodinový provoz zmíněné vodní stěny, nebo převoz piána, a zda by se prezentace kolekce bez těchto efektů (jež žádný z ostatních návrhářů nepotřeboval), skutečně neobešla? Závěr Kalfařovy show patřil afroamerické modelce, která v rukou třímala inkriminovanou titulku Vogue s pozměněným claimem We should not by hypocrites. Agreed. We should not.

Červená nit? Odsuďte mě ke gilotině za staromilství, ale od módního návrháře pořád očekávám v prvním plánu dokonalou kolekci, až pak možná šokující show a pak až politický manifest. První, byť se obzvlášť v pohnutých dobách může stát skvělým nosičem, se bez druhého obejde, druhé bez prvního ne. Troufám si říct, že právě v tomto ohledu panuje u zmíněné trojky těžká dysbalance, ne-li zmatek.

 

 

MÝCH TOP 5… A VÍC

A troufám si to říct mimo jiné také proto, že i v této edici MBPFW se našli tvůrci, kteří podobná poselství zvládli předat s lehkostí, bez troubení polnic, a především prací samotnou. Recept není složitý a už vůbec ne překvapivý. Totiž, když proklamujete vztah a návrat k přírodě, nic nefunguje lépe – quelle surprise! – než se prostě vrátit do přírody. Emoce je pak ryzí a hluboká. Kdo zažil západ slunce a Vltavu na Veslařském ostrově při skvostné show Jana Černého, jistě ví, o čem mluvím.

Nebo onen tolik skloňovaný upcycling. V kooperaci Zoltána Tótha se značkou Levi’s hraje ústřední roli. Ano, Tóth se ale neomezil jen na otrockou dekonstrukci-rekonstrukci. Citlivě, s architektonickou invencí sobě vlastní upozornil na téma a jeho možnosti a zachoval si přitom autorský rukopis. TO je umění.

A není vlastně dostatečným příspěvkem módního návrháře ke svatořečené udržitelnosti fakt, že když si člověk pořídí hedvábné prádlo Terezy Vu, dokonale střižený kabát od Jakuba Polanky nebo nadpozemské šaty z dílny Natálie Dufkové, bude je milovat a nosit pravděpodobně do konce života? (počítáno od mého věku, samozřejmě.) Pro někoho možná příliš tichý statement, já osobně absenci hysterické politizace oceňuji.

Obšírně se rozepisovat o kolekcích výše zmíněných na rozdíl od loňské ‚závěrečné zprávy‘ nebudu, to za mě tady vyčerpávajícím způsobem zvládl kolega Milan Štefan a na Vogue.cz Eva Sýkorová Čomborová. Pánbůh zaplať, s mou rychlostí tříbení myšlenek by ViRVAR jinak musel z online platformy přejít na v ‚kůži vázaný‘, pololetně vydávaný almanach. No, snad časem… Ale zpátky k návrhářům, mým pěti statečným. V konkrétních chvalozpěvech se s Milanem i Evou shoduji, navíc přidávám zásadně důležitá pojítka, díky nimž tato pětice v mých očích zaslouženě patří na výsluní: Autentická a originální tvorba, věrnost rukopisu zasnoubená s ochotou k experimentu a vstřícností ke stávající i hypotetické klientele, téměř absolutní nadčasovost, dlouhodobý důraz na kvalitu, ignorace jepičích trendů a hypů, tunnel vision v nejlepším slova smyslu. Pokud se v těchto mantinelech stabilněji a víc zabruslí i Michaela Hriňová, Jakub Patka, Martin Kohout a Pavol Dendis, sláva!

 

 

O CHYTRÉM HONZOVI, VANDĚ JANDĚ A KRÁLI BORISOVI

 

Snad pohádka s dobrým koncem, možná nesmyslná dada úvaha, každopádně: Během Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku mi v myšlenkách vykrystalizoval překvapivý, mnou samotným absolutně nepředvídaný designérský trojúhelník. Každé další následující slovo a věta kloužou po tenkém ledě, vím, uvědomuji si, že všechny tři strany se na mě mohou ve finále zlobit nebo mě přinejmenším vůbec nepochopit. Vynasnažím se vysvětlit. Jméno Borise Král’e, absolventa oboru Umělecký design na Stredné umelecké škole v Trenčíně a studenta Ateliéru designu oděvu na zlínské UTB, vám snad úplně cizí není. Loni na jaře ohromil porotu přidružené soutěže Van Graaf Junior Talent, díky vítězství v ní pak o půl roku později na fashionweekovém mole předvedl kompaktní, autorskou, dráždivou, a hlavně precizně propracovanou unisex kolekci. Kdo si ji vybaví, tomu nejspíš vytanou na mysl puntičkářsky konstruovaná regular i zkrácená saka s předimenzovanými ramenními vycpávkami, propínací vesty, oversize bermudy, samet v odstínech jiskřivějších, než jsme zvyklí, krajka, šátkové hedvábí, špetka peří. Najednou svitla naděje, že i sexy drama lze pojmout kvalitně a s osobitým vkusem, aniž by si tvůrce ulepil ruce sprostotou. Už už hledám Král’ovo jméno v programu na FW20 + SS21, ale ejhle. Nikde. Nakonec jsme se však ‚jeho‘ přehlídky přeci jen dočkali. A to v úterý v osm hodin večer, jen pod jiným názvem – Vanda Janda. Show vyprodala, potlesk zažila frenetický. Nicméně pár komentářů typu „Vždyť to byl čistý Boris!“ jsem bezprostředně po přehlídce zaslechl a do jisté míry s nimi i souzněl. Podobnost linií střihů a výsledných forem Král’ova loňského velkého debutu s Vandinou aktuální kolekcí byla skutečně do očí bijící, barevnost jemnější, ovšem stále v mnoha odstínech shodná, ramenní vycpávky se bezostyšně opakovaly. Bez jednoho zásadního vysvětlení by šlo o kardinální faux-pas, i když v módě zdaleka neojedinělé. Leč už měsíce se mezi Pařížskou a Širokou ulicí, kde má Janda ateliér, nesly zvěsti, že právě Boris Král‘ jí s tvorbou kolekce pomáhá. Proč pomáhat kolegyni a nešít kolekci vlastní?, nabízí se otázka. A komu jinému ji položit než Borisovi samotnému?

„Práve počas štúdia a pri tvorení mojich kolekcií sa často potýkam s vnútornou otázkou či ma viac baví vytvárať estetickú stránku kolekcie alebo tú pragmatickú – technologickú a remeselnú. Modelovanie strihov a nachádzanie vhodných technologických postupov spracovania pre dané materiály ma naozaj baví, napĺňa a zvlášť to, ak viem svojimi znalosťami z remesla prispieť k realizácii vízie či už Vandy alebo Jana *(Černého, pozn.red.) pre ktorých pracujem. Baví ma sledovať ako sa správajú materiály a ako odevy vytvarovať do požadovanej siluety alebo ako dať odevu požadovaný charakter,“ vysvětluje mi Král‘ s tím, že svou estetiku má už sice pevně ukotvenou, nicméně vlastní tvorbě by chtěl dát ještě čas. Jako technolog střihů figuruje také u Jana Černého, a to dokonce déle. Nicméně tam nestojí v popředí a jeho umělecký rukopis neprosákává tak viditelně jako do kolekce Vandy Jandy. Do velké míry asi díky Janově stoprocentní vizi a řemeslnému umu, jistě ale i ze soukromých důvodů. „U Vandy je moja pozícia rovnaká, avšak trávime spolu omnoho viac času a po novom sme aj ‚susedky‘, takže som pri tvorení kolekcie už od počiatočnej idey. Vande som pomáhal realizovať kolekciu od samého začiatku túto sezónu prvý krát. Som nesmierne rád, že aj Vanda vo mňa plne verí a modelovanie aj technológiu zverí mne, avšak stále vrámci jej návrhov. Spolu riešime aj zákazky pre klientky. Obaja sú pre mňa tak rovnakí a zároveň tak odlišní. U Honzu som sa naučil dokonalému systému a u Vandy dôležitosti pocitu a emócie,“ uzavírá. Letos poprvé jsem i já osobně měl pocit, že kolekce Vandy Jandy měla kromě hypu také nějaký koncept, příběh, kvalitu. Cože?! Máte dojem, že se návrháři, jimž pomáhá druhý (třetí, čtvrtý, pátý…), chlubí tak trochu cizím peřím? Ne zcela. Jen si vzpomeňte na Viktora a Rolfa, Dolceho a Gabbanu, nebo Deana a Dana a celé jejich týmy. Dobrá vize je jako dobrý manažer – lidi, kteří jí pomohou na vrchol, si dříve či později najde.

 

Jsem zvědavý, o kolika podobných nových tandemech nebo i vícečlenných seskupeních budu psát příští sezónu…

 

Text: autor
Foto: Tomáš Fiala